Ženy toho od svých manželů během dlouhých let společného soužití slyší hodně. Přesto jsou chvíle, kdy vás hlášky vaší drahé polovičky tak trochu zaskočí. Alespoň na moment. Zkuste si to představit sami: Blíží se jeho narozeniny. Takové ty s nulou na konci. Což znamená oslavu se spoustou lidí, kteří vás neustále žádají, ať nenápadně zjistíte oslavencova tajná přání. Děláte, co je ve vašich silách, nicméně oslavenec chce většinou nářadí a to zbytek rodiny nepovažuje za dar. Natožpak věc hodnou kulatin. Nakonec vám nezbude, než se vyjádřit na rovinu.
„Hele, všichni ti jsou ochotní přispět na nějaký velký dárek. Na něco, co si dlouho přeješ a sám bysis to jentak nepořídil. Ale žádné nářadí.“
Váš milý se na čas zamyslí a pak dostanete zcela nečekanou odpověď:
„Miláčku, co takhle pořídit si pořádné kozy?“
Strnete. Stojíte jako solný sloup a snažíte se za žádnou cenu nepodívat dolů k výstřihu. Mezitím na vás manžel upírá pomněnkový pohled plný očekávání.
„Ehm. No a jaké bys chtěl?“ Povede se vám ze sebe vysoukat.
„Nějaké na mazlení.“
„Na mazlení?“
„Jo. Na Moravě, ještě s první ženou, jsem je měl parádně vymazlené.“
Vytřeštíte oči. Na malou, malilinkatou chvilku hledáte v prostoru cokoliv, čím byste mohli házet nebo přinejmenším pořádně praštit. A pak vám to konečně dojde…
„Českou bílou nebo anglonubijskou?“
„To je fuk. Ideálně rohatou, podobnou Kláře. Ta dojila sedm litrů a chodila za mnou jako pejsek.“
A tak nám na statek přibyla nová společnost – koza Anča a kozel Heřmánek 🙂
Nutno říci, že hned od začátku se projevili jako slušně vychovaní a čistotní. Celou cestu autem domů zvládli bez jakéhokoli zvukového či pachového doprovodu a zbývající kousek z kufru do ohrady rovněž překonali na výbornou.
Byli ale zoufale nesmělí. Stačilo se přiblížit bez koše jídla a pelášili na opačnou stranu výběhu. Představa doteku jim byla naprosto cizí, stejně jako přijít k člověku na dobré slovo a laskominu.
Začalo tedy trochu netradiční ochočování. Hudbou. Tři dny si Víla nosila do ohrady židli s harfou a hrála těm dvěma usmrkancům, aby se uklidnili. Věřte, nevěřte, ono to fungovalo! Těžko říct, zda víc melodiemi lazenými na 432hz nebo pochopením, že když dvounožec drnká na ta kovová „stébla“ trávy, nemůže jednu nebo druhého zkoušet hladit. Nežli skončil třetí den, Heřmánek se osmělil natolik, aby zkusil harfu sežrat. A základy dobrých vzahů byly položeny.
Dalším stupněm byly piškoty. První se samozřejmě nechal zlákat kozel. Dokonce mu při pravidelném přísunu sladkostí nevadilo připnutí obojku s vodítkem a vyvedení na pastvu. Anča, náš závisláček, přitom zoufale mečela a ječela. Dala se nakonec chytit a připnout jen, aby zůstala v Heřmově společnosti.
Dneska už se běžně pasou na kolíku oba a občas s námi chodí i na procházky po blízkém sousedství. Jakmile se ti dva holomci rozeběhnou, má co dělat i Rytíř, aby za nimi nevlál jak praporeček. Což skýtá jisté možnosti budoucího kozího rozvoje – například tahání vozíku na vandrech nebo pomocné práce na zahradě. Jako sekačka už fungují dokonale. Baští, na co přijdou, a za piškoty nebo sušený chleba by snad udělali cokoliv – klidně vám bez uzardění prošacují kapsy jako opravdový profesionál.
Kozám zdar! Hlavně těm mazlivým 😀
Na další novinky se můžete těšit přístě.
Fallon & Ronis
0 komentářů