Přišla zima, sychravo, že bys psa nevyhnal, z cesty ke kurníku se stal ring pro bahenní zápasy a nedobrovolná klouzačka pro nosiče zrní a všelijakých slepičích pamlsků. S vidinou kopy práce a obědy odloženými kvůli časnému stmívání až na odpoledne, rozhodla mužská část domácnosti o nutnosti sehnat na chladnou část roku trochu živočišných zásob. A protože se masu z obchodů vyhýbáme obloukem a vlastní „zkrmnou“ zvěř nechováme („zatím“ – Ronisův dodatek 😉 ), podporujeme drobné místní chovatele, kteří čas od času prodávají vlastní přebytky. Tak jsme také sehnali čuníka – vypaseného po domácích bramborách a jiných baštách bez chemie, co se během svého prasečího života mohl proběhnout venku a ne jen koukat do zdi mrňavého chlívku. Při velkorodinné sešlosti jsme ho pak beze zbytku zpracovali (poměli se psi i slepice) a domů si přivezli bedýnku dobrot od masa syrového i zavařeného, přes sádlo a škvarky, až po játrovou paštiku s mandlemi. Nu a protože během oné sešlosti děda (Fallonin tatínek) Ronise inspiroval svými plány, ihned po návratu na statek jsme se pustili do výroby vlastní udírny.
Záměr byl jasný: Z toho, co máme po ruce, vyrobit jednoduchou a plně funkční věc, která bude sloužit do doby, než dostavíme slamáček a dáme přední část zahrady do takové podoby, kdy se víceméně jen dolaďují detaily.
Materiál: zbytky palubek, střešní lať, šrouby, 5 pantů, teploměr, odřezek kouřovodu, 8 kousků ztraceného bednění, plech na odvoz do šrotu
Postup: Ronis vymyslel a udělal, Fallon podávala a přidržovala, Matýsek řezal a vrtal…
No ano, bylo to trochu složitější, ale s trochou chuti, to zvládne každý s přinejmenším jednou rukou pravou 😉 A protože obrázky mluví samy za sebe, zde je máte:
„Mňam, mňam! Tatínku, to tak krásně voní, já chci k snídani!“ Popřípadě: „Já chci ještě kousek. Tati, to se ti vážně povedlo!“ Rozněžněný Rytíř krájel a krájel a dítko dva dny nechtělo jíst nic než shora zmíněný skvost. Co k tomu dodat? Snad jen
Recept:
Maso naložíme s rozmačkaným česnekem a solí (obé dle chuti) do kameňáku (vyšší keramická nádoba s víkem) a zalijeme vodou až po okraj. Necháme stát 5 dní. Před uzením vysušíme udírnu a, vede-li v hlíně, i komín s ohništěm tím, že v nich pár hodin topíme. Do vyhřáté udírny pak vložíme maso a 12-15 hodin udržujeme teplotu mezi 60°-80°. Regulovat jde jak klapkou, tak množstvím přiloženého dřeva (Víle se při prvním přikládání podařilo roztopit udírnu na 110°, tak dobře odhadněte/ozkoušejte množství přikládané dávky). Obecně platí, čím tvrdší druh dřeva máte, tím méně často běháte přikládat (to, že dřevo musí být suché, je samozřejmost). Podle Ronise se nejlépe udí na peckovinách, zejména meruňce. Naše ovocňáky jsou ale sotva v plenkách, natož před odchodem do věčného lesa, takže jsme topili odřezky latí ze stavby a běhali po cca 30-40 minutách (v tomto případě je dobré začít s uzením časně z rána, jinak vás čeká dlouhé ponocování). Nu a pak jen nechte vychladnout a to, co hned nesníte, zaskladujte na suchém místě zabezpečeném před 4nohými i 2nohými mlsouny.
Přejeme mnoho zdaru a dobrou chuť 😉
Fallon&Ronis
PS: Udit lze také různé druhy sýrů i veganské zelenino-ořechové hrudky. Stačí místo závěsných dřívek použít dřevěný rošt.
0 komentářů