O hledání domova

Ať už si pod slovíčkem „domov“ představíte cokoliv, nás dva zkrátka hřeje. Stačí jen zašeptat: „Doma,“ a hnedle se po těle rozlije nádherné teplo od hlavy k patě. Proč? Snad proto, že se (přinejmenším v našem pojetí) jedná o prostor lásky. O místo, kde jsou ti, které milujeme, ti, kteří nás milují. Je to země zpívající pod nohama a rozechvívající srdce. Kousek nebe, pod nímž toužíme zapustit kořeny. Tam, kde můžeme být vždycky sami sebou. Kde člověk roste a duše září.

Jenže nalézt přesně takový kousíček světa chvíli trvá. Třeba nám dvěma dohromady to trvalo bezmála tři čtvrtě století. Pravda, v plenkách ještě žádný z nás nebrázdil širá moře ani se netoulal zemskými dálavami, aby na vlastní kůži pocítil, kde chodidla sama od sebe tančí a kde naopak krok vázne, nohy se plouží a vyčarovat úsměv tam stojí mnoho sil. Začalo to zvolna – dětským sněním a
knihami probuzenou fantazií. S rostoucími obzory přibývaly zkušenosti, s léty pak poznání. Než jsme se potkali, žil každý z nás na rozličných místech v různých krajích. Procestoval odlišné země. Objevil jiné kouty, které v něm rozezněly touhu vzpomínek na to, co kdysi dobře znal z jiných „tady a teď.“ Rytíře lákají šeré stepi a nekonečné lesy na svazích hor. Divoké, neprostupné, takřka pusté člověka. Víla miluje listnaté hvozdy, jež na podzim zezlátnou a zčervenají něžnou pozorností Slunce. Ráda brouzdá potůčky vyvěrajícími z pískovcových skal a skotačí na voňavých loukách. Ač je vděčná za tichý ševel stromů, přesto ji stále okouzlují písně a příběhy lidí.

Inu, o to bylo tedy naše hledání těžší. Zvláště, chtěli-li jsme zůstat v našem českomoravském údolí, což ze začátku vůbec nebylo jisté. Leč po mnoha událostech, rozhodnutích a jednom nečekaně splněném přání nás nakonec život navedl k odložení dalekých cest a k hledání pozemku – budoucího domova. Po drahném čase usilovného pátrání, kdy zajímavé nabídky mizely z našeho seznamu jedna po druhé (buď cenou, nebo zádrhelem, který v sobě tajily) a my bez ohledu na původní požadavky (dostupnost pro Víliny pravidelné taneční zkoušky) rozšířili okruh zájmu na celé království, nám nakonec dopomohla náhoda. Jednoho večera, jen tak ze zájmu, začal si Rytíř listovat nabídkami pozemků s menší výměrou (naším ideálem bylo 10 ha) a tu jej objevil: 3 ha mírně svažité louky pod korunami smíšeného lesa CHKO Kokořínsko. S poloroubenou chalupou, studnou i elektřinou. Coby kamenem dohodil z okna hradu Houska. Nad prameny říčky Pšovky. S pískovcovým masivem hned za zahradou. V kraji studánek, údolíček a skal…

Přes všechny odlišnosti od prve vysněného pozemku; přes obtíže, jimiž jsme na cestě k němu prošli; přes Vílin odpor strávit v chalupě do jejího rozebrání byť jen o vteřinu déle, než je nezbytně nutné; stačí vyjít malý kousíček nad stavební parcelu, na volnou mez, abychom věděli, že tady jsme správně. Jakoby nás tam něco něžně objímalo – chvějivé vroucí cosi znějící v cvrlikání ptáků, šustění trávy i šepotu listoví. Vonící prachem letního žáru i lezavým chladem podvečera. Tón. Obraz. Příslib… Naše doma.