S tím, jak naše energie i přítomnost během dne čím dál častěji tíhne ke slamáčku a jeho okolí, mění se i cesty a celkový pohyb po panství. S pozorností, kterou teď věnujeme stavbě, jsme méně a méně ochotní běhat každodenně opačným směrem. Na to jsou letos naše bylinko-topinamburo-jahodové žížaly a teráskové záhonky příliš daleko. Pro zralou jahodu nebo čerstvou petrželku se ještě jeden přiměje doběhnout, ale tahat tam konve na zalévání? Kdepak. Proto jsme si na jaře položili zásadní permakulturní otázku: „Co ještě bychom nemuseli dělat?“ Odpověď byla na snadě. Místo úplné rezignace na letošní vlastní úrodu jsme se rozhodli většinu původních záhonů zamulčovat a nechat odpočívat (do budoucna se stanou domovem jedlých trvalek) a na novém místě (pro tento účel plánovaném již pár let) začít tvořit záhony nové.

Tentokráte jsme měli oproti úrodné naplavenině k dispozici velmi kvalitní a bagrem udusanou hnědou jílovici. Nicméně nač stahovat kalhoty ještě před brodem, že? Vždyť o pár desítek metrů dále nám tlejí zbytky původních slaměných balíků a slepičky celý rok pečlivě promíchávají svůj i náš hnůj se senem a kuchyňskými zbytky.
Takže vznikl plán: z prken smontovat ohrádky a co nejlépe je vypodložit do roviny, napěchovat vnitřek tlející slámou (ono to stejně brzy klesne), na slámu hodit vrstvu kompostu a lehounce pocukrovat tou nejtmavší hlínou, kterou se nám podařilo překatrovat (prosít přes síta) z hromady po bagrování ČOVky.

Hotovo! Šest zkušebních záhonků čeká na sadební experiment. Pro tentokrát žádné obyčejné pěstování úplně na divoko, ale divoce kultivovaně. Zkoušíme totiž zeleninové polykultury a hledáme pro naše výsadby ten nejideálnější model, kde se druhy co nejvíce podporují, hojně plodí a šetří náš čas. Byť se štěpka ukázala jako funčnější náhrada slaměného mulče tam, kde jsme seli přímo na záhon, a zpočátku pěkně bránila prorůstání plevelu (ani slimáci se pod ní nemohli schovat tolik), pletí 2x za sezonu se snažíme vyhnout doposud marně.

Abychom využili i vertikální směr, zužitkovali jsme přebytečné karisítě a kolem zbudovali menší, slimáko-chvilku-vzdorné bedýnky a bedničky pro dýně, cukety a melouny. Pnout po kovu se bez zdráhání pustí leda teplomilné rostliny jako ačokča nebo kalabasa=indická okurka. Ostatním (třeba běžné okurky) totiž letním parnem rozpálený kov dobře nedělá (no a v zimě zase chlad, viz omrzlé beztrnné ostružiny) a dají přednost dřevěným kůlům a špagátkovým hrazdám.

Bez klasického dýňoviště by záhonkovišti (alespoň podle nás) něco chybělo. Tak jsme vykutali poslední zbytky slepičího snažení, rozdělili je na pět hormádek na poslední volnou plochu, kolem dokola navozili letošní seno pro udržení tepla a osázeli oblíbenými dýněmi hokkaido. Po 3 do každé hromádky. Jako poslední vyseté a vysazené rostlinky si vedou docela obstojně.

Protože Víla směnila nadbytečné sazenice ačokči za „pár“ vysemeněných rajčat (většinu našich předpěstků totiž během jediné noci povečeřeli slimáci), nutně jsme potřebovali ještě jeden záhonek. Naštěstí bagr zrovna hloubil vodní záhon a zbyla trocha jílovice navíc 😀

O dalších novinkách na panství vás budeme informovat. Kdy, to si dnes netroufáme říci 😉
Užijte si krásný konec léta!
Fallon&Ronis


0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.